Navigace
Obsah
O jasanové paní - Tomáš Bednařík
V údolí mezi pohořím Džbánem a Rovinami jsou na opukových skalách patrné stopy valů starého hradu. Kdysi tu stávalo pevné sídlo, které střežilo okolní cesty i kraj. Džbánský rytíř si prý jednou přivezl na tento hrad mladou krásnou paní. Nikdo nevěděl, odkud pocházela. Byla to tichá, skromná žena. Sotva prohodila pár slov se služkami a rytíři se vyhýbala, jak jen to šlo. Džbánský pán byl totiž člověk prchlivý a často kypěl hněvem. Jednoho večera se opět rytíř na svou ženu obořil : " To jsem si přivezl pěknou nevěstu! Chodíš hradem jako tělo bez duše a všem jsi pro posměch. Jestli ti něco chybí, řekni a nevěš pořád hlavu! " " Ty dobře víš, muži, že nosím v srdci jiného. Na má slova jsi nedbal a prosadil sis u mého otce svou vůli. Budu ti poslušnou ženou, ale nemám z čeho se radovat! " Rytíř udeřil do stolu, bouchl dveřmi a rudý vztekem z místnosti zmizel.
Nejraději sedávala mladá paní na nádvoří pod velkým jasanem. Říkávalo se, že hrom do jasanu neuhodí a ve stavení příd nímž roste, se nikdy neuhnízdí hadi a štíři. Tak plynul na džbánském hradě den za dnem. Za čas se paní narodila krásná dcerka, kterou pojmenovala Jasana. Přestože se rytíř těšil na syna, měl z dcerky radost a zeptal se své ženy, co by si přála. " Dej porazit starý jasan a nech z něj udělat kolébku, aby zlé síly neměly k dítěti přístup, " odpověděla paní. " Co tě to napadlo," odpověděl jí rytíř. " Ten strom tu stojí staletí a nikdo z našeho rodu se z něj neodvážil odříznout ani větvičku. Malé musí stačit moje stará kolébka. Byla dobrá pro mne, bude i pro ni!"
A čas zase na Džbáně plynul.
Za slunných dnů dávala paní vynést kolébku i s novorozeňátkem pod jasan, kde s ním dlouhé hodiny vysedávala na lavičce. Jednou v pravé poledne ale paní nad kolébkou usnula, a když se probudila, našla ji prázdnou. Nejprve si myslela, že služebné odnesly dítě z poledního slunce do stínu komnaty. Zavolala služky, ale ty o ničem nevěděli. Na hradě byl vytrouben poplach. Ať hledali sebevíc, děťátko nenašli. Navečer se vrátil rytíř z lovu, a když se dozvěděl co se stalo, obořil se na svou ženu : " Proč jsi dítě lépe nedbala ? Nic jiného nemáš na práci. Kéž bys byla raději tím starým jasanem než mou ženou! " Jak to rytíř dořekl, paní mu náhle před očima zmizela. Marně volal, marně litoval svých slov. V jednou dnu přišel o dítě i o ženu.
Po roce se rytíř znovu oženil. Jeho nová paní byla hezká a veselá. Pravý opak té první. Brzy šlo na hradě vše podle ní. Z moci ale brzy zpychla a obyvatelé hradu se jí začali obávat. Jednou dlel opět džbánský rytíř na lovu, když v hlubokém lese spatřil překrásnou pannu. Rozběhl se k ní a dohonil jí na mýtině u polorozpadlé chatrče. Než stačil pannu oslovit, vyšla před chatrč stará nevzhledná žena. " Vítám tě rytíři. je to dost, že ses tu konečně objevil. Víš kdo je ta krásná dívka ? To je tvá dcera jasana. Před šestnácti léty jí tady odložily divoženky. Vem jí na hrad a dobře jí chraň ! " Rytíř se s dcerou objal a hned jí odvezl na Džbán.
Od té chvíle neměl oči pro nikoho jiného. Často s nalezenou dcerou sedával pod starým jasanem a vzpomínali na její matku. Teprve teď si pán plně uvědomil, jak moc jí ublížil. Rytířova druhá žena začala na Jasanu žárlit. Několikrát vyslechla, o čem si její muž s jasanou pod starým stromem povídali. Hnána vztekem a žárlivostí, poručila pacholkům, aby jasan porazili. Muži se bránili, ale poslechli, když jim paní pohrozila tuhým žalářem. Jakmile zaťali do kmene stromu sekeru, ozval se ze vnitř povzdech, strom se rozpadl na dvě půlky a zevnitř vystoupila před vyděšené pacholky krásná paní. " Ale vždyť je to pánova první žena," vykřikla jedna ze služebných a utíkala pro rytíře. Ten přiběhl na nádvoří i s Jasanou. Když uviděl svou první ženu, padl před ní na kolena a prosil za odpuštění. Paní se na něho mile usmála, pak objala svou dceru a řekla : " Dávno už je všechno odpuštěno. Nebýt toho, že tvá druhá žena poručila skácet starý jasan, byla bych v něm zakleta po staletí. "
Všichni se upřímně radovali, když si rytíř vedl svou nalezenou paní a dceru Jasanu do hradu.
Jen panovačná druhá žena tušila, že doba její vlády skončila. V noci si zabalila věci, přibrala něco stříbra a zlata a nadobro ze Džbánu zmizela. Rytíř pak s první ženou a jasanou žili šťastně na hradě ještě mnoho let.
