Navigace
Obsah
O Brikenherrovi
/ Tomáš Bednařík /
Ve lhotě pod Džbánem býval lesním jakýsi brikner, člověk velice dobrý, ale velmi přísný a unáhlený. V Deštnici byl tenkrát jenom hajný, a proto sem občas docházel na obhlídku zmíněný brikner. Při jedné takové cestě se zastavil v sušárně na lesní šišky, která stávala před Lhotou. Když vešel dovnitř, všichni se ulekli, jak lesní vypadal. Byl neobyčejně rozčilený, tváře mu jen hořely, boty i kalhoty měl potřísněné krví, krev mu kapala i z prošedivělého vousu. V sušárně byla tehdy přítomna i briknerova posluhovačka Tyknerová z janova. Zeptala se ho, co se mu přihodilo, ale brikner jen mávl rukou, cosi zabručel a odešel rychlým krokem domů. Večer ho posluhovačka slyšela, jak dlouho přechází pokojem, cosi neustále mumlá, jakoby pozbyl rozumu.
Nedal služce vyčistit ani kalhoty, ani boty, jak to obvykle po návratu z pochůzky dělal. Celou noc Tyknerová přemýšlelala co se mohlo lesnímu přihodit. Brzy po ránu se posluhovačka od lesního personálu dozvěděla, že ve Velké Bučině, byl nalezen zastřelený pytlák, kterým byl její strýc Gregor z Janova. První, co jí napadlo, bylo, že ho zastřelil právě brikner. ten však neřekl ani slovo, a protože úřady se s vyšetřováním příliš nenamáhaly, zůstala smrt pytláka nevyřešena.
Od té doby však Brikner chřadl a brzy na to zemřel. Netrvalo dlouho a po kraji se roznesla zvěst, že vrahem Gregora byl lesní Brikner. Prý kvůli tomu činu neměl v hrobě pokoje, bloudil za nocí po lesích a stal se postrachem pytláků i náhodných chodců. Lidé změnili jeho příjmení Brikner za tajemnější Brikenherr. Lesný Veselý z Evigu u deštnice prý jednou tvrdil sousedce Hajncové, že Brikenherra již několikrát sám potkal.
" Objevuje se někdy v lese, jindy na lukách jako mlha, " říkal. O setkání s Brikenherrem vyprávěl i kounovský soused šlegr. Jednou prý byl na Deštnicku na stlaní. Než se ženou naložili plný vůz, padla na kraj tma. Když při návratu přijeli na křížovatku mezi Bučinu a Nečemický les, koně se náhle zastavili, vzejali se na zadní a divoce frkající se nechtěli pohnout z místa. Trvalo hodnou chvíli, než je Šlégr donutil pokračovat v cestě. Nebyla to však již poklidná jízda, ale divoký úprk. Koně pádili, jakoby za nimi hořelo. Hned si vzpomněl na pověstného Brikenherra, který prý se zjevoval i na těchto místech. Brikenherr se zjevoval v lesích jako myslivec, a v šedivých šatech se zelenými výložkami, s ručnicí na rameni. Na hlavě měl klobouk s peřím. Takto ho údajně spatřily dvě ženy z janova. Nesly jednou oběd svým mužům, kteří dělali dříví v lese za Skalkou. Zatímco muži obědvali, udělaly si ženy pořádné vály z pěkných polínek, které pak vzaly na záda a šly spokojeně domů. Najednou za sebou zaslechly kroky. Ohledly se a spatřily, jak několik metrů za nimi kráčí podivný myslivec. Bez rozmýšlení shodily vály do houští a samy se schovaly ve smrčině. Jeho tvář prý byla neobyčejně bílá, jakoby utkaná ze samých pavučin. Nepromluvil ani slova, chvíli se na ženy upřeně díval, potom se otočil a zmizel v hloubi lesa. Když o tom vystrašené ženy ve vsi vyprávěly, řekli jim sousedé, že to určitě musel být Brikenherr.
O kapli panny Marie
/ Tomáš Bednařík /
Staré stodoly bývaly velmi snadno přístupné vrabcům, největším škůdcům hospodářů.Vrabci se nespokojili jen s kradením zrní, ale někdy se do takové stodoly nebo sýpky nastěhovali. I stalo se, že sedlák hospodařící ve dvoře ve Lhotě pod Džbánem se chtěl těchto nezvaných hostů zbavit neobvyklým způsobem. Za nocí chodíval do stodoly se světlem, kterým byly vrabci oslněny tak prudce, že je mohl sedlák snadno schytávat. Tak dlouho chodil sedlák se svítilnou na vrabce, až ho zastihla nehoda. Vrabci se schovávali ve stodole, kde jen mohli. Usedali na hambalky, na patra, krčili se pode trámy a skrývali se také pod doškovou střechou, takže hospodář musel často lézt za nimi po žebříku a přecházet po prknech z trámu na trám. Psal se právě rok 1742, kdy sedlák vyšel večer opět do stodoly, aby pochital několik příživníků. Když přecházel po patrech, kde bylo jen několik prken, smekla se mu noha a hospodář ztratil rovnováhu. Aby se nezřítil do hlubiny, zachytil se došků na střeše. Lucerna mu však přitom vypadla z ruky a rozbila se na podlaze na tisíc kusů. Hořící svíčka vypadla do slámy, a než se sedlák nadál, byla stodola v jednom plameni. Jen tak tak se mu podařilo uniknout z běsnícího živlu. Na záchranu stodoly nebylo ani pomyšlení. Hospodář vyběhl na dvůr, padl na kolena a prosil Boha, aby požár nepřeskočil na další budovy. Vzýval Pannu Marii, aby nedopustila zničení chalup sousedů a jeho vinou tak nedošlo k velikému neštěstí. Sliboval, že když nic jiného neshoří, postaví jako díkuvzdání na místě zničené stodoly kapli. Hospodářovy prosby nezůstaly nevyslyšeny. Z nebe se spustil prudký liják, který nedovoli aby plameny ze stodoly přeskočily na jiná stavení. Sedlák dostál svému slibu. na jaře 1744, když se mu podařilo shromáždit dostatečné množství peněz, se pustil do stavby kaple i nové stodoly. Dal ji vyzdobit výjevem zhoubného požáru a oltář obrazem Panny Marie. Ten budil obdiv nejen u prostého lidu, ale i u znalců. Nejvíce pochvalných slov sklidily Mariiny oči, které se na příchozího dívaly, ať stál na jakémkoliv místě. Na přání zakladatele kaple zde byla třikrát do roka sloužena mše, a to ještě dlouho po jeho smrti.
O lhotském čaroději
/ Tomáš Bednařík /
O starém výměnkáři Šimkovi ze Lhoty pod Džbánem se říkalo, že umí čarovat. Živil se povoznictvím, a proto si pečlivě hleděl svých koní. Ti budili u mnohých sousedů závist. Bylo jim divné, že Šimek má koně po celý rok tak pěkné, ač píci nepěstoval, ani ji nekupoval. Rádi by se ho na to zeptali, ale žádný ze sousedů k tomu nenašel odvahu. Jeden zvlášť zvědavý troufalec se vplížil v noci do Šimkovi stáje, aby tajemství odhalil. Nemálo se však podivil, když viděl, jak koně vesele podřimují u prázdného žlabu a také jesle jsou prázdné. Starý Šimek si při svých projížďkách všeho všímal, a proto znal mnohem více než jeho spolubčané. Když se po čase dozvěděl, jaký zájem mají sousedé o jeho koně, prozradil jim sám tajemství jejich svěžesti. To prý se musí zakopat pod stání kořen šalamounku a za jesle dát chvojí. Aby byli koně neustále svěží, je nutné vzít o Štědrém dnu ze tří stodol po snopku slámy, nepřekročit však při tom někde stružku nebo tekoucí vodu, snapky rozřezat a o každém výročním Hodu dát koním po trošce obroku. Šimek také říkával, že je možné rozumnět koňské řeči. Je třeba nosit při sobě květ z kapradí, natrhaný o Svatojánskou noc v půlnoci bez šatů na tělě. On prý ještě jako mladík slyšel, jak si jejich koně vypravují, že hospodář do roka zemře, a jeho otec skutečně po několika měsících zemřel. Šimek míval v lese Na Rovinách vysekávku. Odvážel odtud ale jen pěkné kusy dřeva a chroští a skládal je na kraji hvozdu na hromadu. Jednou se ho zeptal zedník Pepík mráz, který tudy chodíval z práce, co bude s takovou hromadou chročtí dělat. Na to Šimek odvětil, že jí spálí, " Ale to může chytit les, " nabádal výměnkáře k opatrnosti Pepík. " Ale to ne, " řekl se smíchem Šimek. " Oheň mě poslouchá, " A aby dokázal svá slova, haldu chroští zapálil. Když se oheň pořádně rozhořel, obešel ho Šimek třikrát v kruhu, ve směru hodinových ručiček. Oheň začal slábnout, až úplně zhasl. Pak Šimek obešel hromadu z druhé strany a oheň se zase rozhořel. Pepík na to hleděl s otevřenými ústy. Od té doby věřili všichni lhotští sousedé, že je starý Šimek opravdu čaroděj a radši se mu obloukem byhýbali. Ještě dlouho po jeho smrti se žádný z nich do Šimkova vejminku neodvážil vstoupit. Co kdyby se mrtvý čaroděj přeci jen vrátil....
