Vyhledávání

rozšířené vyhledávání

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Krajina Poddžbánska / Foto Helena Krupková /

Anketa

Jaké informace nejčastěji hledáte na našich stránkách ?

Celkem hlasů:
4474
Hlasování začalo:
15. 11. 2013
Hlasování končí:
neomezeno

Již jste hlasoval(a).

Navigace

Obsah

O bludičkách na Poddžbánsku / Tomáš Bednařík /

V dřívějších dobách, kdy bývalo na Poddžbánsku mnoho bažin a vlhkých luk, zjevovala se v nich tajemná světélka, která sváděla za temných nocí chodce z cesty. I když učení lidé říkali, že jsou to plyny unikající z bahna, mnozí obyvatelé Poddžbánska věřili, že se zde objevují bludičky.

Janovský soused Rýgr se vracel o jednom adventu domů z Rakovníka. Cestou se zdržel v hostinci v Povlčíně až do pozdních nočních hodin. Když se konečně rozhodl pokračovat k janovu, byla tma tmoucí, že skoro nebylo vidět na krok. Najednou spatřil Rýgr před sebou světlo. Myslel, že někdo jde před ním s lucernou. Byl rád, že nemusí tápat ve tmě a pustil se za světlem. To si udržovalo neustále náskok zhruba sta kroků. Najednou si janovský soused uvědomil, že sešel z cesty a plahočí se v lukách a poté černockými lesy. To bludičky ho svedly do těch míst, takže s velkou námahou a celý uplahočený dostal se domů až k ránu.

 

Jednou, bylo to opět v adventní čas, jel další janovský hospodář časně z rána pro otop do uhelny za Kounovem. K uhelně vedla neupravená hrbolatá cesta. když hospodář přijel do míst, kde dnes vede buštěhradská dráha, spatřil vpravo jasné světlo. Otočil koně do těch míst, protože se domníval, že jde někdo po cestě se svítilnou. Ve skutečnosti však sjel na vedlejší cestu, která končila u hluboké rokle. Tak, se podařilo jezdci zastavit v poslední chvíli koně, aby se do rokle nezřítili. I to prý byla práce bludiček.

 

Podobnou zkušenost měl také mladý havíř Kroupa. Jednou se vracel pozdě večer domů z uhelny pod Džbánem. Když přicházel ke Kounovu, spatřil, jak se od mutějovického mostu blíží nějaké světlo. Bylo mu sice divné, že světlo míří přes pole přímo k němu, přeskakujíc blízko země zasněžené meze a brázdy. Světlo se neustále zvětšovalo a blížilo, a tak není divu, že se havíř polekal a vzal nohy na ramena. Když dobíhal ke Kounovu, uviděl, jak světlo nejednou zapadlo do panské rokle a tam se beze stop ztratilo.

 

Bludičky vídali v lukách při potoce také miloštínští havíři, když se na podzim ubírali časně z rána do práce. V Nesuchyni prý pozorovali bludičky z oken, jak rejdívaly na louce v Dykastově sadu. Spatřili je i řevničovští sedláci, kteří se vraceli za tmy z trhu. Začali se dohadovat, kdo to vlastně je. Jeden z nich dokonce seskočil z vozu a šel za světlem. Ve tmě se dostal do močálových luk a pak i do potoka. Notně utrmácený a zablácený byl nakonec rád, že se vrátil zase na silnici k povozům.

 

Zajímavý příběh o bludičkách vyprávěl svým hostům také někdejší hospodský Rais.

" Já se něco nabloudil v lesích, " říkal starý Rais. A nikdy jsem v nich nic podivného ani zvláštního neviděl. Až jednou. Když jsme stavěli, toť se ví, že bylo potřeba hodně dřeva. Chodili jsme pro něj se ženou vždycky večer, když hosté odešli z výčepu a vše se uložilo k spánku. Jednoho večera, krátce před jedenáctou, jsme vzali pilu a sekery a šli do lesa cestou, která vede k myslivně Evigu. V lese jsme odbočili do úžlabiny, kde rostou statné smrky. Vybral jsem jeden z nich a chtěl jsem ho podříznout. Nejdnou jsem uviděl na dně úžlabiny plápolat oheň. Oheň sřídavě rostl a zase pohasínal. Chtěl jsem se jít podívat, co se tam děje, ale žena mne zrazovala, že dole budou nejspíše tábořit cikáni. Bylo mi divné, že není slyšet žádný praskot hořícího dřeva, ani cítit kouř. Popošel jsem několik kroků, lehl si na zem a snažil se zachytit útržek nějakého hovoru. Všude ale panovalo hrobové ticho. Už jsem se zvedal, abych k prapodivnému ohni zašel, když náhle plameny vyšlehly do výše tak mocně, že nás to oba vystrašilo a raději jsme se vrátili bez dřeva domů. Druhý den ráno se šla žena podívat do úžlabiny, ale po ohništi nenašla ani stopy. V poledne jsem se tam pustil sám. Myslel jsem, že si žena spletla místo a hledala jinde. Šel jsem po vlastních stopách ze včerejška, ale nenašel jsem rovněž nic. Když jsem o tom vyprávěl sousedům, říkali někteří z nich, že se vzněcují ohně tučností země, jiní zase, že se tak děje na vlhkých půdách v podzimních dnech. Další tvrdili, že takové ohně byly viděny na místech, kde jsou prý v zemi ukryty poklady. Radili mi, abych zašel do Evigu za hajným a nechal těch místech kopat. To jsem však neudělal, protože jsem se bál, že by se mi hajný vysmál a má živnost by ztratila na vážnosti.